Za profesorem Miloslavem Petruskem na Moravu

Milan

Petrusek byl 19. srpna 2012 povolán do slováckého nebe. „Narozen

15. října 1936 ve Zlíně, dětství a školní docházku prožil

v Uherském Hradišti, kde vznikla a natrvalo se upevnila jeho

slovácká identita. Neupustil od ní ani po vstupu do Evropské

unie,“ psal o sobě ve svém životopise.

Když

jsem mu popisoval svůj výlet do Žítkové v dubnu 2010 (letos

vyšla kniha Kateřiny Tučkové: Žítkovské bohyně), odpověděl

mi:

 „...

my jsme s Alenou byli v  Žítkové asi před cca 10 lety a

lezli jsme tam zespodu z Hrozenkova – byl to výstup hodný

primátora Béma. A existuje jedna pěkná písnička slovácká

 ("straňanská" – tedy ze Strání):

Žítková,

Žítková,
na pěknej rovnici,
všeci ludia vravja,
že

sú tam zbojníci.
 
Neni sú zbojníci,
leč sú

dobrí ludia,
co ve dne uvidza,
to v noci uchyca ...
 

A protože byl Milan Petrusek vzdělanec a patriot, podíval se

z Karpat do světa a okomentoval píseň slovy: „naprosto

nadčasová a neomezená na region straňanský.“

Milan

Petrusek byl sociologem par excellence, a nebyl jen sociologem. „Je

ctitelem výtvarného umění a malířem amatérem, který zásadně

nevystavuje“, napsal o sobě. Když byla před mnoha lety výstava

Maxe Švabinského, posteskl si: „Taková bude zas za 50 let. Jak

to, že tam ti lidé nechodí?“

Spoluzakládal

novou Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a

jejím děkanem byl v letech 1992-1997. Co tomu ale předcházelo?

Hvězdná sociologická dráha skončila začátkem sedmdesátých

let. Zbaven publikačních možností četl, studoval a psal do

šuplíku. To mu ale nestačilo. „S Josefem Alanem vydával

unikátní, protože jediný na světě samizdatový Sociologický

obzor,“ píše ve svém životopise. Letos vydal Sociologický

ústav AV ČR na CD edici českých sociologických časopisů od

roku 1921 do roku 1989. Období 1987-1989 reprezentují v edici právě

tři ročníky samizdatového Sociologického obzoru 1987-1989.

Sociologický

obzor byl unikátní ještě i jinak. V Brně se na něm

testoval technologický pokrok samizdatu. Nebyl přepisován na

psacím stroji, ale na počítačové jehličkové tiskárně.

Nakonec se v československém samizdatu stal první publikací

vysázenou a vytištěnou na laserové tiskárně. Dnes banalita,

tehdy nepředstavitelný technologický skok, o který se zasloužil

Jiří Zlatuška (třetí polistopadový rektor Masarykovy univerzity

v Brně). Rád vzpomínám, jak jsem profesoru Petruskovi

v dubnu 2008 představil pro něj do té doby neznámou dámu.

Překvapení spočívalo v tom, že dáma byla před dvaceti

lety korektorkou brněnského vydání samizdatového Sociologického

obzoru, obdivovatelkou textů Martina Piluši a Jana Polehni

(Petruskovy nejčastější pseudonymy) a současně soudkyní

Městského soudu v Brně.

S Brnem

spojovaly Milana Petruska jeho studia na Masarykově univerzitě

(tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně), přátelé a další

„nelegální“ vzdělávací aktivity. Jezdil na brněnská

setkání redakční rady samizdatové edice Prameny (Milan Jelínek,

Martin Černohorský, Vladimír Jochmann, Vladimír Turek, Jiří

Müller, Milan Petrusek), v níž od roku 1985 vycházely

překlady nemarxistické vědecké literatury, která nesměla

vycházet oficiálně (Karl R. Popper, Raymond Aron, Alexis de

Tocqueville, Victor R. Frankl, nositelé Nobelovy ceny Erwin

Schrödinger, Francois Jacob, a další autoři).

Vzpomínkou

na Brno je i fotografie s Janou Jelínkovou a Petrem Oslzlým ze

„setkání po letech“ v březnu 2012 v domě manželů

Oslzlých v Lelekovicích u Brna. Proč „setkání po letech“?

V roce 1989 se naposledy setkalo několik manželských dvojic

(manželé Jelínkovi, manželé Oslzlí, manželé Petruskovi,

manželé Müllerovi) a Josef Vavroušek. Místo o rodinných

záležitostech se hovořilo o vlastních aktivitách v disentu

a budoucích politických změnách. V roce 2012 se setkali „po

letech“ bohužel jen se vzpomínkou na ty, kdo už nemohli přijít

– na Josefa Vavrouška a Broňu Müllerovou. Témata hovoru byla

přece jen „lehčí“. Profesor Petrusek a profesor Oslzlý si

stěžovali na pražské a brněnské studenty, kteří při

přednáškách vyrušují. Prof. Oslzlý vyložil své postupy,

které končí sdělením studentům: „Na Moravě se na přednáškách

nemluví“. Profesor Petrusek se toho hned chopil: „Na Moravě se

na přednáškách nemluví. Tím budu začínat své přednášky v

Praze.“

Z

osobního šarmu Milana Petruska, jeho vzdělanosti a daru slova jsme

se mohli dlouhá léta těšit v Brně i ve Vzdělávací nadaci

Jana Husa, členem jejíž správní rady byl od 19. března 1998.

Profesor Petrusek si nadace vážil, neboť znal její

„předlistopadové “ působení a viděl v utajovaných

bytových seminářích, samizdatu a dalších aktivitách

„intelektuální, duchovní zápas za svobodu slova a projevu proti

znásilnění ducha a kulturnímu úpadku vnucenému vládnoucí

mocí“, jak napsal. Pro dva programy, v nichž nadace

poskytuje granty středoškolským studentům (Cena Bronislavy

Müllerové a Stipendium Georga Placzeka), napsal texty, jaké uměl

psát jen on. Když se letos rozhodl své členství ze zdravotních

důvodů ukončit, napsal správní radě: „ Ujišťuji vás, že

zůstanu Nadaci vždycky k dispozici všude tam, kde budu moci

ještě radou i prací pomoci – celý život jsem se snažil být

humanitním vzdělancem a bylo by – bez ohledu na to, nakolik se

mi to podařilo – opravdu s podivem, kdybych Nadaci nezůstal

věrný až do konce.“

"Správní

rada s potěšením jmenuje svého dlouholetého a vynikajícího

člena prof. PhDr. Miloslava Petruska, CSc., patronem nadace",

zní usnesení z dubna 2012.

Jiří

Müller