Vladimír Jochmann

Brněnský rodák,  byl laskavý, velkorysý a skromný člověk. Vedle těchto vlastností  byl  také nesmírně vzdělaný, pracovitý  a statečný. Po okupaci   Československa v roce 1968 prožil  těžké osobní chvíle. Byl vyhozen z univerzity, zemřela mu žena a zůstalo na něm, aby se postaral o malou dceru. Dojížděl denně do Šternberku a v depresivním prostředí působil jako učitel obtížně převychovatelné mládeže.

Teprve když později začal pracovat jako čerpač vod,  přišly jeho šťastnější chvíle, dá-li se to tak říci.  „Chtěl jsem dělat něco, co by bylo v souladu s mým přesvědčením“ vyjádřil se o mnoho let později ke své práci. Ta práce, které ho těšila, nebylo ovšem čerpání vody. Začal v maringotce,  v níž přespával, překládat pro  samizdatovou  edici Prameny,  která si vytkla za cíl vydávat překlady významných děl nemarxistické orientace z různých humanitních a přírodovědných oborů.  Stal se členem její šestičlenné redakční rady.

Byl  na  tento okamžik vlastně dobře připraven. Podle svědectví spolužáka  už na gymnáziu býval obklopen  knihami,  a šíří zájmů, v tom, co přečetl a čemu rozuměl,  mu málokdo mohl konkurovat. A také měl dar číst dvakrát rychleji než ostatní. Ovládal francouzštinu a němčinu.

Šíře oborů, které byl schopen překládat,  je udivující. Od čelného francouzského a světového sociologa Raymonda Arona přeložil Esej o svobodách a práci Demokracie a totalitarismus. Přeložil úvahy jednoho ze zakladatelů molekulární biologie Francois Jacoba Hra možností, v níž tento laureát Nobelovy ceny  přemýšlí o problémech  moderní biologie. Z francouzštiny  přeložil de Tocquevillovu Demokracii v Americe napsanou v letech 1835-1840 a dodnes považovanou za východisko teoretických úvah o demokracii, rovnosti, sociálních institucích a dalších ústředních politologických tématech.  V  březnu  roku 1994 obdržel v Brně světově proslulý  vídeňský psychiatr Viktor Emil Frankl  zlatou medaili Masarykovy univerzity.  Když při této příležitosti   obdržel jako dárek  samizdatový překlad své práce Lékařská péče o duši,   projevil  nelíčené překvapení, neskrýval úžas a radost. Svého překladatele z maringotky ale  neznal a v samizdatovém vydání si ani nemohl  přečíst  jeho jméno.

Není mnoho lidí, kteří by dokázali v takovém rozsahu prospět obecné vzdělanosti. A nikoli v pohodlí své pracovny, ale v maringotce čerpače vody. A nikoli s nadějí  na obecné uznání, nýbrž s rizikem zásahu Státní bezpečnosti.  Zmíněné tituly byly v samizdatu vydány a šířeny a po roce 1989  znovu vydávány. Překládat  nepřestal až do konce svého života.

Od roku 1990, kdy vznikla Vzdělávací nadace Jana Husa, až do své smrti, tedy po dobu 17 let byl členem její správní rady a 11 let  působil jako  její předseda. Pod jeho vedením  rozdělila nadace   na podporu vzdělávacích institucí, univerzit,  mladých vysokoškolských učitelů  a studentů  v České republice a ve Slovenské republice desítky milionů korun.  Byl   nositelem hodnot nadace,  její  tradice. Byl v nadaci jedním z posledních pamětníků zápasu za svobodu slova a vzdělání proti úpadku vnucovanému vládnoucí mocí.